Katka K.

Narodila se roku 1982 v Jindřichově Hradci. Vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě, rigorózní práci na téma popularizace poezie pod vlivem prostředků elektronické komunikace obhájila u matadora českého jazyka prof. Jiřího Krause. V oboru psané i rozhlasové žurnalistiky pracovala přes 10 let jako redaktorka, šéfredaktorka a překladatelka, poté svůj profesní zájem přesunula do oblasti knižních korektur. V letech 2020-2022 byla ženou v domácnosti a pečující osobou o blízkého člena rodiny.

Poezii publikuje od roku 2004, zprvu časopisecky (Dobrá adresa, Host, Tvar, Psí víno, Wagon, Britské listy aj.), poté na večerech autorského čtení (Z. Šimůnkové, R. Bulvové) i v městských knihovnách (Praha, Liberec, J. Hradec). Se svými verši se zúčastnila festivalu Dny české a mezinárodní poezie (2008) i literárních soutěží, v některých s umístěním (Literární cena Vladimíra Vokolka, 2007 – 3. místo; Šrámkova Sobotka, 2009 - 2. místo). Její verše jsou zastoupeny v česko-italském sborníku Podej mi ruku, radosti moje/Dammi la mano, gioia mia (nakl. Balt-East, 2010) a v Almanachu české poezie Řezbáři stínů (2016). Své básně také autorka opakovaně uvedla v rozhlasovém pořadu Mirka Kováříka Zelené peří a v roce 2009 byla jako „jedna z výrazných postav soudobé mladé poezie“ zařazena do Zvukového almanachu Zeleného peří.

Publikované básnické sbírky: Milostné desatero (Balt-East, 2009), Den vytažený ze zásuvky (Petr Štengl, 2014), Jak zahradník jablka (AAA, edice Poezie Krušných hor, 2021).

Poslední zmiňované básnické sbírce předcházelo v roce 2016 stejnojmenné CD melodramů, básní přednesených za klavírního doprovodu hudebníka O. Fencla. Básně na tomto CD spolu s autorkou načetl herec a moderátor Jaroslav Mendel.

Nejnovější a zatím poslední sbírka sebraných básní Kniha jihu (2023) představuje autorčinu niternou konfesi z let 2006 – 2016 věnovanou jejímu rodnému městu, kraji a její mamince, in memoriam.

Každá dekáda života má svou specifickou bilanční atmosféru. Zmatku dvacátníků, kterým chlapecké srdce zemřelo, a druhé ještě nemají, rozumíme nejen díky Wolkerovi poměrně dobře. Stejně působivě je v beletrii popsána krize čtyřicátníků, chytajících naposledy za šos své mládí: Ještě jedna láska, ještě jeden začátek. A samozřejmě hořké poznání o dvojím vstupu do téže řeky. Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo, píše Antonín Sova v roce 1900, kdy mu do čtyřicítky ještě čtyři roky zbývají. Vrchlickému ovšem bylo právě těch čtyřicet, když byl ochoten jít světa kraj za trochu lásky. Životní bilance padesátníků je především revizí principů a hodnot; nejednou pak vyústí v pobyt v ášramu, pouť do Santiaga de Compostely nebo alespoň vegetariánství. O tom všem bylo a je vydáno mnoho uměleckých svědectví. Všechna tato období rekapitulací mají své literární pomníky.

Tajemný smutek třicátníků, kteří se ocitají ve vratkém čase končícího mládí a dosud ne plně stabilizované zralosti, je naproti tomu v literatuře reflektován jen sporadicky. Devatenácté století pro něj nemělo prostor; po stříbrném větru jakoby se hned ozvaly šouravé kroky polednice – strašidla, které otevře druhou polovinu dne a druhou polovinu života. Ve dvacátém století jej náznakem zaslechneme ve sbírkách z konce poetismu. Biebl a Nezval ho trochu vysloví, ale než může najít svůj výraz a tvar, zanikne ve výstřelech druhé světové války a hned nato v radostné budovatelské písni – s čestnou výjimkou některých básníků Května. Šedesátá léta řeší jiné problémy, Skácel na to, aby pojmenoval třicátnický smutek, začal publikovat příliš pozdě; Hrabě příliš brzy zemřel. Tohle významné a do značné míry skutečně tajemné téma nemá své trubadúry.

Tím spíše má naději stát se jedním z nich jihočeská novinářka a básnířka Kateřina Komorádová. Její publikační aktivita v poezii zatím není velká, čítá básnické sbírky Milostné desatero, Den vytažený ze zásuvky a Jak zahradník jablka (poslední jmenovaná byla vydána rovněž jako hudební projekt autorské poezie na CD) plus několik desítek básní publikovaných časopisecky. Všechny tři sbírky u čtenářů přesvědčivě rezonovaly, vlídně je přijala i kritika. Pro mě přesto představuje vrchol Kateřininy tvorby její lehce posttřicátnická konfese, sbírka navýsost intimních vyznání domovu, dětství a krajině „Kniha jihu“.

Téměř pět desítek subtilních básní má kromě výše řečených leitmotivů společný také uměřený, civilní výraz, typický již pro sbírku Den vytažený ze zásuvky. Kateřina zde kreslí obrázky svého kraje, Jindřichohradecka – nikoli však štětcem impresionistů, nýbrž daleko spíše tužkou Skácelovou. Její přírodní lyrika není popisná, hovoří více o obrazu krajiny v sobě, do něhož jihočeskou realitu básnicky přetavuje. Jde přitom vždy o spojení domova a dětství, jež se básnířce stává zdrojem jistot: časem v němž leží kotva jejího prámu. O tom, jakými pojmy je sbírka definována, ostatně dobře svědčí jejich frekvence. V celku 48 básní se desetkrát objeví dětství, pětkrát kořeny či zakořenit a osmkrát kraj nebo krajina.

Kateřininy básně jsou mistrovskými miniaturami, mnohdy povahy haiku; jakkoli formálně jejich schéma nenaplňují. Velmi častá je v nich personifikace, typická právě pro dětství. Kateřina celý svůj kraj oživuje, vrací mu důvěrnou blízkost času, kdy stromy, lampy, ulice a hladiny mají duši, aby se mohly stát přáteli.

Ty ulice, lampy a hladiny přitom nejsou žádnými básnickými rekvizitami z papundeklu, nýbrž místy zcela konkrétními. Ten rybník je Vajgar, ta ulice je Na Hradbách a ta řeka je Nežárka. Autorka ke každému z nich přistupuje s pokorou a láskou, která vylučuje, aby je zbavila jejich identity. Popřela by tím podstatu svojí poetiky, postavené na konkrétním detailu, na vzpomínce tak osobní, jak jen může být. Čtenář patrně nezná igelitový závěs v mototechně na jindřichohradeckém náměstí. Ale zná své závěsy a své mototechny. Kateřinina poezie je také velikou invokací imaginace.

Naprosto základním rysem sbírky je ovšem autentická nostalgie. Čím víc tyhle básně čtu, tím více si myslím, že ztráta dětství je víc než ztráta mládí. Že vyvolává větší úlek a větší nejistotu. „Večer přeťatý v bok / krvácel mi do klína,“ vzpomíná autorka na chvíli, kdy symbolicky ztratila absolutní nevinnost dětství. Obrací se k první lásce, protože byla dětská. Znovu prochází uličkou, jež ji vodila do školy. Básně tím přetékají, tím voláním po odešlém čase. Hrne se ze všech veršů a ze všech stránek – a přitom neztrácí plachost a zraněnost.

Tím, co spolehlivě zabrání upadnutí básní do ubrečeného kýče, je autorčina schopnost básnické práce s jazykem. Její verš je čistý, střídmý a neokázalý. Slova jdou básní klidně a samozřejmě jako ta malá holka ze školy po hrázi Vajgaru. Přesto jakoby mimochodem vstupují do působivých obrazů, naléhavých apostrof, do zvukomalebných sekvencí, v nich zahleněná krajina chrchlá svůj chorál vran.

Kniha jihu je důležitým svědectvím o tendencích v české poezii těch proudů, o nichž se na Ústavu pro českou literaturu nepořádají kulaté stoly a obvykle nesbírají nominace na literární ceny. Ale které v posledku udržují poezii otevřené dveře i ke čtenářům mimo elitní publikum. K těm, kteří potřebují, aby někdo vyslovil jejich životní pocit srozumitelně a přitom bez vulgárního zjednodušení. K lidem schopným naslouchat křehké, přirozené řeči.

Petr Kukal

nakl. Balt-East Antonín Drábek
2009, Praha

Autorčina básnická prvotina. Sbírka nejen milostných básní a lyrických doznání vztahujících se k autorčinu křehkému zrání, osobním vztahům i rodné krajině zarámovaných do biblického Desatera.

nakl. Petr Štengl
2014, Praha

„Básně Kateřiny Komorádové nepochybně upoutají čtenáře svým zdrženlivým civilním tónem, nemnohomluvností, někdy až lapidárností výrazu, který jen podtrhuje jejich skrytou ale přesto působivou, potenciálně výbušnou emocionalitu. Syrově pesimistické líčení každodenních hororů a „příběhů obyčejného šílenství“ je u autorky vyváženo četnými záblesky nefalšovaně básnického vidění a cítění reality. Celá sbírka se vyznačuje zralostí projevu a především vzácným smyslem pro detail. Autorka ovšem nepíše podle nějakého předem vykalkulovaného návodu: Její básně jednou vyúsťují do precizní pointy, jindy zase jakoby „přestávají v nejlepším“ a vyznívají do ztracena, čímž vybízejí čtenáře k domyšlení textu a k spoluúčasti na jeho vytváření a prožívání.“ (redakce nakladatele)

vyšlo samonákladem s laskavou podporou L.Drobíka, 2016
mix, mastering, produkce: Studio Spálená
grafické zpracování textů na CD: I. Melicharová
Autorské CD básnických melodramů, básní přednesených za klavírního doprovodu hudebníka O. Fencla. Básně spolu s autorku přednesl herec a moderátor J. Mendel.

Básně na tomto CD vyšly i v podobě tištěné básnické sbírky (2021, nakl. AAA, edice Poezie Krušných hor).

V Doslovu k této sbírce básnířka Klára Hůrková píše:

„Básně (této sbírky) lze vnímat jako doklad tvrzení jejich autorky Kateřiny Komorádové, že zranitelnost „je jedinou skutečnou odvahou člověka“. Tyto křehké naléhavé texty prokazují odvahu svým pokusem zachytit slovy téměř nezachytitelné: lásku, která překračuje sama sebe. (…) Sbírka Jak zahradník jablka je neobvyklým svědectvím silného existenciálního prožitku podaného v jemných, zdrženlivých verších plných nevšedních poetických obrazů.“ (Klára Hůrková)

„Básně (této sbírky) lze vnímat jako doklad tvrzení jejich autorky Kateřiny Komorádové, že zranitelnost „je jedinou skutečnou odvahou člověka“. Tyto křehké naléhavé texty prokazují odvahu svým pokusem zachytit slovy téměř nezachytitelné: lásku, která překračuje sama sebe.
Již první báseň – preludium s názvem „Není to“ otevírá centrální téma sbírky: vnímání jednoty a celistvosti v mnohosti a odlišnosti. (…) Výchozím bodem cesty je konkrétní, aktuálně prožívaná lidská láska ve fyzické i duševní podobě, již vyjadřuje metafora názvu sbírky: „Sklízíš / mě s láskou / do dlaní / jak zahradník jablka.“ Je to cit tak silný, že občas člověka pohlcuje a není z něj úniku.
(…) Tento konkrétní vztah mezi mužem a ženou jako by se však od počátku – v každé básni této sbírky – vznášel či plul, možná snad i ztrácel v něčem větším, rozsáhlejším, v jakési všeobjímající lásce, která oba milence přesahuje. Dualita mužského a ženského vyvolává touhu po jednotě, připomínající Platonův mýtus o sférických bytostech dokonalého tvaru, které byly kdysi násilně od sebe odděleny a od té doby hledají svou druhou polovinu: „ty a já Jedno jsme // roztrženi.“
(…) Vzdát se společné cesty je těžké, ale možná nezbytné. Lyrický subjekt touží putovat spolu s milovanou bytostí: „jak nomád na cestách / mířím ke své Oáze // cesta je cíl / sama sobě pramenem // prolnutá s tím tvým.“ Avšak odevzdání se, které pravá láska vyžaduje a které je tematizováno v mnoha básních Kateřiny K., vždy zákonitě vede (…) k oné odvaze zvané „zranitelnost“.
(…) Na konci sbírky a na konci cesty se ale přeci jen otevírá naděje na překonání všech protikladů a nalezení jednoty i v dualitě lásky, v paradoxně krásných slovech:

„Až jednou budu odcházet
po mostě Navždy,
budeš mě znovu čekat
ve svém otevřeném srdci?“

(…) Básnická sbírka Kateřiny Komorádové Jak zahradník jablka je neobvyklým svědectvím silného existenciálního prožitku podaného v jemných, zdrženlivých verších plných nevšedních poetických obrazů.“ (ukázka z Doslovu, kterým básnickou sbírku opatřila básnířka Klára Hůrková)